O knize: 1994 / O sv. Polycarpe si zachoval poměrně hodně informací díky poselstvím svého žáka – sv. Irenej z Lyonu. Data jeho života je však poměrně obtížné určit. S největší pravděpodobností se narodil ca. 70 (ačkoli je možné cca 80) a cca. 110 byl již biskupem ze Smyrny. Od sv. Dorazila k nám jediná Polykarpova epištola Filipským, i když existují důkazy, že jeho literární činnost se v žádném případě neomezovala pouze na tento jeden list. Po P.N. Garrisone, většina badatelů se přiklání k předpokladu, že toto poselství je vlastně syntézou dvou poselství: již ve starověké rukopisné tradici se sloučily a menší poselství začalo tvořit současnou 13. kapitolu Listu Filipanům (viz předmluva k dekret, ed.: Ignace cTAntioche, s. Dogmatický obsah tohoto díla (lépe řečeno dvou děl) je velmi chudý; je to především „pastorační epištola“ zcela věnovaná etickým otázkám. Některé polemické rysy nejsou poselství cizí, neboť zde sv. Polykarp nabádá filipské křesťany, aby sloužili Bohu „v bázni a pravdě“ a aby opustili „marné řeči a bludy mnohých“ (kapitola 2). Toto varování (stejně jako podobné, které se nachází v epištole) je zjevně namířeno proti doketické christologii „pseudognostiků“, protože dále říká: „Kdo neuznává svědectví o kříži (το μαρτύριον του σταυρού) je z ďábla; a kdokoli vykládá slova Páně podle svých přání a říká, že není vzkříšení ani soudu, ten je prvorozený Satanův“ (kap.. 7).